Vzpomínky na mánii a depresi nejsou stejné. Jedna může zpětně působit silnější, druhá se rozplývá. Jak funguje emoční paměť a proč zkresluje náš pohled na vlastní zkušenost?
Když se člověk ohlédne zpátky na vlastní psychické epizody, často zjistí, že si je nepamatuje tak, jak se skutečně odehrály. Nejde jen o detaily nebo přesné situace. Mění se celkový pocit, který s nimi zůstává. A právě ten pak ovlivňuje, jak o nich přemýšlíme.
Tohle souvisí s tím, čemu se říká emoční paměť. Neukládáme si jen fakta, ale hlavně to, jak jsme se v daný moment cítili. A právě emoce mají tendenci vzpomínky zesilovat, zjednodušovat nebo naopak potlačovat.
U depresivních stavů bývá typické, že se vzpomínky „zplošťují“. Ne proto, že by byly slabé, ale protože samotný prožitek je utlumený. Emoce jsou otupené, energie nízká, všechno působí těžce a bezbarvě. Když se na to člověk dívá zpětně, často si pamatuje spíš fakt, že to bylo špatné, než konkrétní intenzitu toho stavu. Paradoxně tak může deprese zpětně působit méně výrazně, než ve skutečnosti byla.
U mánie je to opačně. Emoce jsou silné, intenzivní a často pozitivně zabarvené. Myšlenky dávají smysl, svět působí propojeněji a člověk má pocit, že věci konečně zapadají. Tenhle prožitek se do paměti ukládá výrazněji. Ne jako přesný záznam, ale jako silný pocit. A právě ten může zpětně přebít i negativní důsledky, které s mánií souvisely.
Výsledkem je zvláštní zkreslení. Deprese se může jevit jako období, které bylo sice nepříjemné, ale vzdálené a méně konkrétní. Mánie naopak zůstává v paměti živější, někdy až s nádechem něčeho výjimečného. Ne proto, že by byla objektivně lepší, ale proto, jak ji mozek uložil.
Do toho vstupuje i další faktor. Paměť není statická. Při každém vybavení vzpomínky ji znovu „přepisujeme“. A tenhle přepis je ovlivněný tím, jak se cítíme v přítomném okamžiku. Pokud je člověk v klidnějším období, může se na mánii dívat s určitým odstupem, ale zároveň si z ní vybírat hlavně to, co bylo intenzivní nebo silné. Negativní části se mohou postupně vytrácet.
Tohle má velmi konkrétní dopad. Pokud mánie zůstává v paměti jako něco, co bylo silné, energické nebo výjimečné, může to ovlivnit další rozhodování. Ne vědomě, ale na úrovni pocitu. Člověk se k tomu stavu může vztahovat jinak, než k depresi, která zůstává spojená spíš s prázdnotou a únavou.
Právě tohle zkreslení může být jedním z důvodů, proč je někdy těžké přijmout stabilní stav jako něco žádoucího. Stabilita totiž nemá stejnou emoční stopu. Je klidnější, méně výrazná, méně „zapamatovatelná“. A ve srovnání s intenzivní zkušeností může působit méně významně.
To ale neznamená, že je méně hodnotná. Jen se ukládá jinak.
Porozumění emoční paměti pomáhá vysvětlit, proč se zpětně díváme na vlastní zkušenosti zkresleně. A proč některé stavy působí silněji, než jaké ve skutečnosti byly. Nejde o chybu charakteru ani slabou vůli. Jde o způsob, jakým mozek pracuje s emocemi a pamětí.
A právě proto má smysl brát vlastní vzpomínky s určitou rezervou. Ne jako přesný záznam reality, ale jako její interpretaci, která vznikla pod vlivem emocí.
Napsat komentář