Psychická nemoc často není vidět, ale to neznamená, že neexistuje. Mnoho lidí kolem nás každý den funguje navenek normálně, zatímco uvnitř svádí tichý boj, který okolí vůbec nevnímá.
Když si zlomíte nohu, lidé to vidí okamžitě. Máte sádru, kulháte, nemůžete normálně fungovat. Nikdo nepochybuje, že vás to bolí. Nikdo vám neřekne, že si to jen namlouváte nebo že byste se měli víc snažit. U psychické nemoci je to ale úplně jiné. Na první pohled není vidět nic. Člověk vstane, oblékne se, jde do práce, mluví s lidmi, plní úkoly. Usměje se, odpoví, že je všechno v pořádku. A svět kolem nemá důvod pochybovat.
Jenže ten největší rozdíl je v tom, že všechno důležité se odehrává uvnitř. Uvnitř hlavy, kam nikdo nevidí. Já sám jsem dlouhou dobu fungoval tak, že by nikdo zvenku nepoznal, co se ve mně odehrává. Chodil jsem do práce, řešil projekty, komunikoval s lidmi. Na první pohled normální fungující člověk. Jenže uvnitř se často odehrával úplně jiný příběh. Byly dny, kdy jsem měl pocit, že na sobě nesu obrovský balvan. Že i obyčejné věci stojí několikanásobně víc energie než dřív. A přesto jsem to navenek maskoval, protože jsem nechtěl být ten, kdo „nezvládá“.
Psychická nemoc často nemá žádné vnější znaky. Nezanechává modřiny, nemá sádru, nekrvácí. Proto je tak snadné ji zlehčovat. Proto vznikají věty, které by si lidé u fyzické nemoci nikdy nedovolili říct. „Vždyť vypadáš normálně.“ „Každý má někdy špatnou náladu.“ „Stačí myslet pozitivně.“ Jenže tohle není špatná nálada. Je to únava, která nejde dospat. Je to tlak v hlavě, který nejde vypnout. Je to stav, kdy člověk funguje navenek, ale uvnitř má pocit, že se rozpadá.
U mě se to naplno ukázalo až ve chvíli, kdy přišla psychóza a následný pád. Do té doby jsem si dlouho myslel, že to zvládnu silou vůle. Že stačí víc zabrat, víc vydržet, víc se snažit. Dnes už vím, že to tak nefunguje. Psychická nemoc není otázka slabosti nebo charakteru. Je to stav, který ovlivňuje způsob, jakým mozek funguje. A když se to rozjede naplno, člověk to nedokáže zastavit jen tím, že se „kousne“.
A právě proto je psychická nemoc všude kolem nás. Možná ji nevidíte, ale to neznamená, že neexistuje. Lidé, kteří s ní žijí, se naučili fungovat. Naučili se skrývat věci, které bolí. Naučili se odpovídat „jsem v pohodě“, i když to pravda není. Ne proto, že by chtěli lhát, ale proto, že vědí, jak svět reaguje.
Stigma psychických nemocí není jen nějaký abstraktní pojem. Je to něco, co člověk cítí velmi konkrétně. Já sám jsem měl dlouhou dobu problém o tom mluvit otevřeně. Bál jsem se, jak na to budou reagovat lidé v práci. Bál jsem se, že mě začnou vnímat jinak. Jako méně spolehlivého, méně stabilního. A tak jsem mlčel. Mlčel jsem i ve chvílích, kdy by mi otevřenost možná pomohla víc než cokoliv jiného.
Tohle ticho je možná ta největší past. Člověk pak bojuje sám, i když by nemusel. A přitom kolem něj chodí další lidé, kteří prožívají něco podobného. Jen o tom také nemluví. Každý si myslí, že je v tom sám, a přitom to není pravda.
Dnes už se na to dívám jinak. Psychická nemoc není něco, za co by se měl člověk stydět. Není to slabost. Je to realita, se kterou se dá naučit žít. Já jsem dnes v remisi. Fungují, pracuji, tvořím. Ale zároveň vím, že si musím hlídat stres, že musím respektovat svoje limity a že některé věci pro mě budou vždy náročnější než pro ostatní.
Možná právě proto je tak důležité o těchto věcech mluvit otevřeněji. Ne proto, aby lidé litovali. Ale proto, aby pochopili. Protože psychická nemoc není vidět. A právě proto je tak snadné ji přehlédnout.
Jak tato realita vypadá zevnitř, popisuji v článku o životě s duševní poruchou.
Napsat komentář