Remise je období, kdy se život po depresi znovu uklidní. Neznamená to, že je všechno definitivně pryč, ale že se člověk vrací zpět k běžnému fungování a hledá znovu rovnováhu.
Když se ohlédnu za posledním rokem svého života, napadá mě jedno slovo. Stabilita. Ne dokonalá stabilita, ne život bez výkyvů a bez nejistoty. Ale stabilita, kterou jsem si před několika lety vůbec nedokázal představit. Už delší dobu jsem v remisi. A to je něco, co pro člověka se schizoafektivní poruchou znamená víc, než si možná většina lidí dokáže představit. Remise není konec nemoci. Neznamená, že všechno zmizelo a že člověk může zapomenout na to, čím prošel. Znamená to spíš, že se život znovu narovná do podoby, ve které se dá normálně fungovat. Dá se pracovat, plánovat, tvořit a přemýšlet o budoucnosti bez toho, aby člověk každý den bojoval s vlastní hlavou.
Přesto ale vím, že nemoc je stále se mnou. Remise neznamená úplné ticho. Spíš něco jako klid po bouři, ve kterém se občas zvedne vítr a připomene vám, co všechno jste už zažili. Výkyvy se stále objevují, i když už nejsou tak silné a ničivé jako dřív. Největším spouštěčem je pro mě stres. Někdy stačí relativně málo. Více povinností najednou, tlak, pocit, že něco nestíhám nebo že se věci začínají hromadit. A najednou se objeví zvláštní fyzický pocit, který je těžké popsat někomu, kdo ho nikdy nezažil. Jako by na mě někdo položil obrovský balvan. Najednou se cítím zpomalený, slabý, vyčerpaný. Energie, kterou jsem ještě před chvílí měl, jako by zmizela. Je to zvláštní kombinace psychického a fyzického stavu. Není to jen únava. Je to spíš pocit, že se tělo i mysl najednou ocitly pod tlakem, který nedokážou unést. Někdy to trvá jen pár hodin, někdy den nebo dva. Ale pokaždé je to připomínka, že stres je pro mě něco, s čím musím zacházet velmi opatrně.
Velkou roli v tom, že se mi daří udržovat stabilitu, hraje práce. Mám obrovské štěstí na prostředí, ve kterém pracuji. V práci na mě berou ohledy a vycházejí mi vstříc způsobem, který není samozřejmostí. Dostal jsem prostor pracovat tempem, které zvládnu. Mám svou agendu a pracuji na zkrácený úvazek. Pro někoho by to mohlo znít jako omezení, ale pro mě je to rovnováha, kterou jsem dlouho hledal. Ne že bych plný úvazek nezvládl. Pravděpodobně bych ho zvládnout dokázal. Jen by to bylo mnohem náročnější a mnohem riskantnější. Znamenalo by to více stresu, více tlaku a větší pravděpodobnost, že se někde něco zlomí. Díky invalidnímu důchodu si můžu dovolit pracovat méně a zároveň se více šetřit. A dnes už vím, že šetřit se není slabost. Je to způsob, jak si udržet stabilitu a nenechat nemoc znovu převzít kontrolu.
Posledního půl roku jsem velkou část energie věnoval jednomu projektu, který je pro mě osobně velmi důležitý. Redesignu webu Život na hraně. Možná to zvenku vypadá jako drobná změna. Nový vzhled, trochu jiná struktura. Ve skutečnosti to ale byla dlouhá a náročná práce. Spousta hodin přemýšlení, úprav, testování a hledání správné podoby. Věci, které čtenář často ani nevidí. Technické detaily, struktura obsahu, způsob, jakým se články zobrazují a jak spolu souvisejí. Bylo to období, kdy jsem měl méně času psát nové příběhy. A možná nejen méně času. Někdy jsem měl i méně inspirace. Když člověk prochází těžkými obdobími, emoce jsou velmi silné a texty z nich často vycházejí téměř samy. V remisi je všechno klidnější. Vnitřní svět není tak dramatický. A někdy je těžší najít slova, která by měla stejnou sílu. Přesto věřím, že příběhy budou přicházet dál. Jen možná z jiné perspektivy.
Za poslední roky se zásadně změnil ještě jeden důležitý vztah. Můj vztah k léčbě. Bylo období, kdy jsem léky opakovaně vysazoval. Období vzdoru, pochybností a snahy dokázat sobě i okolí, že to zvládnu bez nich. Často jsem měl pocit, že mě léky omezují, že mě zpomalují nebo že potlačují něco, co je součástí mé osobnosti. Dnes už se na to dívám jinak. Zkušenost z minulosti mě naučila, že experimentování s léčbou může mít velmi vysokou cenu. Léky dnes beru poctivě. Ne proto, že bych měl pocit, že musím. Ale protože vím, že mi pomáhají držet stabilitu. Pomáhají mi žít život, který je mnohem klidnější a předvídatelnější než ten, který jsem žil před několika lety.
Schizoafektivní porucha je součástí mého života. To se nezmění. Ale zároveň to není celý můj život. Dřív jsem měl pocit, že mě diagnóza definuje. Že všechno, co dělám, je nějakým způsobem ovlivněno nemocí. Dnes už to tak nevnímám. Můžu pracovat, tvořit, přemýšlet o budoucnosti a plánovat věci, které dávají smysl. Jen jsem se musel naučit žít trochu jinak než většina lidí. Více naslouchat svému tělu. Více respektovat vlastní limity. Více si hlídat stres a včas poznat momenty, kdy je potřeba zpomalit. Možná to zní jako omezení. Já to dnes vnímám spíš jako hlubší porozumění sobě samému.
Teď přemýšlím, jak projekt Život na hraně posunout dál. Jak mu dát nový směr a jak ho otevřít dalším lidem, kteří mají potřebu sdílet své zkušenosti. V poslední době spolupracuji také s projektem Dotyk 2 a společně přemýšlíme, co by se dalo vytvořit. Jaké formáty by mohly pomoci lidem lépe porozumět psychickým nemocem. Jak přiblížit realitu života s diagnózou lidem, kteří ji sami nezažili. Je před námi spousta možností a já mám chuť zkoušet nové věci.
Když si vzpomenu na období, kdy bylo všechno nejhorší, nedokázal jsem si představit, že někdy budu psát podobný text. Text o stabilitě. Text o relativně normálním životě. Text o budoucnosti. Tehdy se zdálo, že se svět rozpadá na kusy a že už nikdy nebude možné žít obyčejný život. Dnes vím, že to možné je. Možná ne stejným způsobem jako dřív. Možná s větší opatrností a větším respektem k vlastním hranicím. Ale je to život, který má smysl.
Nevím, co přinesou další roky. U psychických nemocí si člověk nikdy nemůže být jistý úplně ničím. Ale jedno vím jistě. Dnes je mi dobře. A po všech zkušenostech, kterými jsem prošel, je to něco, za co jsem opravdu vděčný.
Cesta k této stabilitě ale často vede přes období, které popisuji v článku o těžké depresi a pádu na dno.
Napsat komentář