„Disociace je duševní proces, při kterém osoba zažívá odpojení od vlastních myšlenek, pocitů, vzpomínek nebo vlastní identity.”
U disociace se často doporučují copingové mechanismy nazývané „uzemnění.” Některé z nich se také dají použít i pro panickou ataku, nebo úzkost. Jedná se o:
Aktivní grounding 🙂
- Najdi ve svém okolí 4 modré věci…
- Zkus procítit různé části těla
- Jóga, nebo jiná pomalá cvičení
- Projdu očima místnost, jeden předmět po druhém
- Vnímej přítomnost
- soustředit se na dýchání
Tyto pomůcky mohou pomoci, ale také se může stát, že naopak budete pociťovat větší paniku, neklid, stres, podráždění. Jedním z vysvětlení poté může být, že disociace přišla jako reakce na přetížení vzniklé přehršlem podnětů z okolí. Disociační stavy sice totiž nejčastěji spojujeme s jinými diagnózami od samotné disociativní poruchy identity po depresi, bipolární poruchy, ale je možné je zažít i v souvislosti s dlouhodobým přetížením, které nervová soustava přestává zvládat. Pak by tedy copingové strategie nahoře podněty ještě přidávaly, čímž naopak stav mohou zhoršovat. V podobném případě stojí za to ještě zkusit
redukující/zklidňující grounding
- snížit světlo, zvuky – nasazení sluchátek
- soustředit se na 1 věc
- klid na 60 sekund, zavřít oči
- soustředit se na jeden vjem – např. ruce okolo teplého/studeného hrníčku
Někdy to trvá, než se člověku podaří nějak stabilizovat. To je v pořádku. Jak to přišlo, tak se to znovu zmírní a odejde.
V kontextu s disociací jsem kdysi narazila na poznámku, že čím víc se ten stav pokoušíte zahnat, srazit, tím více se do toho naopak noříte. Přitom zároveň častou motivací bývá „prát se” s duševní nemocí, přetlačit ji. Asi záleží. Můžete se prát s úzkostí, můžete se prát s poruchou příjmu potravy. Přesto a vlastně pak tato metafora předpokládá, že jakmile uklouznete, nebo se do stavu/epizody, které se bráníte dostanete, prohráváte bitvu. Ne válku, ale bitvu přeci jen. Jenže například konkrétně u disociace si nevybíráte a těžko ovlivnit, když opravdu poté přijde.
Spíše mi to přijde jako proud vody. Když se brodíte přes řeku, taky se pokoušíte dostat na druhou stranu do bezpečí co nejrychleji. Bylo by to lepší přes mělký brod a rychle, ale okolnosti si nevybíráte. Občas se ponoříte do díry pod hladinou, která není vidět. Dostanete se do příliš silného proudu.
Pokud se dlouho pokoušíte jít proti němu, síly vám docházejí rychleji. Je možnost proudu se podvolit úplně, nebo se stále malými krůčky pokoušet dostat na druhou stranu, ačkoli mírnému unášení proudem se nevyhnete. Na břeh se ovšem nakonec dostanete. Mou hodně okecávanou pointou je, že copingové strategie by ne vždy měly sloužit k úplnému vymazání příznaků tady a teď a není osobní selhání, když to nevyjde. Někdy stačí, aby vás udržely v bezpečí, alespoň než se dostanete k pomoci, nebo ven ze situace. Někdy je to prostě o tom, aby člověk přizpůsobil svůj den a výkon tomu, v jakém stavu právě jste.
Napsat komentář