V maniích jsem měl pocit, že vím všechno. Že chápu svět do posledního detailu, že jsem o krok napřed před všemi ostatními. Myslel jsem si, že mě nic nezastaví, že zvládnu cokoliv. Měl jsem v sobě tolik energie, že bych ji mohl rozlévat po ostatních. A taky jsem to dělal. Přesvědčoval jsem, vedl, mluvil, rozdával rady. Měl jsem potřebu všechno táhnout sám. Měl jsem potřebu všechno měnit. Měl jsem potřebu být výjimečný.

Ale nebyla to síla. Byla to arogance.

Dlouho mi chyběla pokora. K ostatním i k sobě. Přijal jsem příběh, že musím být ten silný, ten schopný, ten který nezaváhá. A ten příběh mě pomalu ničil. Vždycky přišla chvíle, kdy tělo řeklo dost. Chvíle, kdy se hlava zhroutila. A pak už jsem jen ležel. Týdny. Neschopný pohnout se, neschopný cítit cokoliv jiného než vinu a hanbu.

Deprese nebyla náhoda. Byla jako tichý trest za to, že jsem ztratil rovnováhu. Že jsem přestal naslouchat. Že jsem neviděl, jak ubližuju sám sobě, jak tlačím na pilu, jak ignoruju všechny varovné signály. Byl jsem přesvědčený, že když toho zvládnu hodně, tak mě lidi přijmou. A čím víc jsem si toho naložil, tím méně jsem byl schopen to unést.

Nejsilněji si vzpomínám na období, kdy jsem byl pracovně na vrcholu. Vedl jsem tým, pracoval přes noci, řešil všechno do detailu. A přitom se ve mně hromadil vnitřní neklid. Nikdy jsem nepolevil, protože jsem si myslel, že to nejde. Že když povolím, všechno se zhroutí. Že zklamu. Jenže nakonec jsem selhal právě proto, že jsem nedokázal zpomalit.

Vyhořel jsem několikrát. Vždycky to mělo stejný vzorec. Neuměl jsem odpočívat. Neuměl jsem říkat ne. Bral jsem každou výzvu jako důkaz vlastní hodnoty. A místo vděku jsem cítil nárok. Když se dařilo, neptal jsem se proč. Jen jsem šel dál, rychleji, víc. Až jsem přestal vidět, že za mnou zůstává spoušť. Nejen profesní, ale i vztahová, lidská. Po manii zůstávaly trosky. Lidé, kteří nechápali, co se stalo. A já sám, prázdný a v koncích.

I v období stabilizace mi něco chybělo. Jako bych nevěděl, jak žít, když není ani dobře, ani špatně. Když se nic dramatického neděje. Když je jen ticho a běžný den. Cítil jsem, že musím něčím naplnit prostor. Ale už jsem nevěděl čím. Byl jsem naučený fungovat v extrémech. Neznal jsem střed.

Musel jsem spadnout hluboko, abych pochopil. Abych v sobě vůbec dokázal najít slovo pokora. Ne jako náboženský pojem, ne jako něco co se říká, ale něco co se cítí. Pokora jako vědomí hranic. Jako přijetí toho, že nejsem nadčlověk. Pokora jako schopnost říct si o pomoc. A hlavně jako schopnost přiznat si, že nejsem pořád v právu.

Dnes už vím, že opravdová síla není ve výkonu. Ani ve výjimečnosti. Je v tichu, ve stání nohama na zemi, ve schopnosti vydržet samu přítomnost bez potřeby něco dokazovat. Pokora není slabost. Je to návrat domů.