Někdy už nemám sílu nic vysvětlovat. Sedím v křesle, ruce složené v klíně, myšlenky těžké jako olovo. Všechno se ve mně zpomalilo. A přitom jsem ráno vstal, udělal si čaj, dokonce jsem napsal jeden pracovní e-mail. Ale tělo i hlava odmítly pokračovat. Nejde o smutek. Není to úzkost. Není to žádná dramatická propast, která by se přede mnou otevřela. Je to spíš jako když se svět vzdálí o dva metry a já nemám dost energie, abych k němu došel.

A právě v těchto chvílích přicházejí rady. Dobře míněné, laskavé, někdy až zoufale upřímné. „Zkus procházku, pomáhá mi čerstvý vzduch.“ „Co podcasty? Já když si pustím nějaký motivační, hned mám lepší náladu.“ „Píšeš si deník vděčnosti? To se osvědčilo mojí sestřenici.“ Mlčky pokývám hlavou. Možná se usměju. Vím, že to myslí dobře. Ale nemůžu jim říct, že právě tohle je pro mě největší zátěž. Že slova, která mají přinést naději, se ve mně mění v další obžalobu. Už zase nedělám dost. Už zase nevyužívám všechny možnosti. Už zase selhávám.

Ve skutečnosti nepotřebuju návod. Ani světlo na konci tunelu. Ani důkaz, že jiným lidem je ještě hůř a zvládli to. Nepotřebuju být opravený. Potřebuju být. A s tím někým být. Bez tlaku. Bez očekávání. Bez výčitek.

Když jsem se naposledy ocitl na dně, přišla ke mně má tehdejší partnerka, beze slova si sedla na podlahu a chvíli se jen dívala z okna. Nevím, jak dlouho tam byla. Nevím, co cítila. Ale pamatuju si, že jsem poprvé po dlouhé době neměl pocit, že mě někdo hodnotí. Nepřišla mě zachránit. Ani rozesmát. Ani přemluvit. Jen se mnou byla. Dýchala vedle mě. A tím mi dovolila existovat takový, jaký jsem.

Už dlouho se snažím vysvětlit lidem kolem sebe, že nemám odpovědi. Že i když působím stabilně, každý týden mě něco rozhodí. Někdy to je špatná zpráva. Někdy jen pocit, že jsem selhal. Někdy probuzení do prázdného dne, kdy všechno bolí už od rána. Nejhorší nejsou ty těžké momenty. Nejhorší je pocit, že jim nerozumí ani ti nejbližší. Že se cítíš sám, i když nejsi sám. A že nedokážeš říct, co by ti vlastně pomohlo.

Dnes už to vím. Pomáhá ticho. Pomáhá blízkost. Pomáhá někdo, kdo se nelekne tvého stavu. Kdo neuteče před nepohodlím. Kdo nezpanikaří, když neví, co říct. Nepotřebuju zachránce. Potřebuju svědka. Ne soudce, ne kouče, ne terapeuta, který vše převádí do modelů. Jen člověka, který to vydrží se mnou. Když se nemůžu hýbat, když neumím mluvit, když se bojím i napsat zprávu.

Možná je to moc. Možná je to málo. Ale je to pravdivé. V těch chvílích nejsem schopen vděčnosti. Nemám sílu jít dál. A právě tehdy si přeju, aby někdo přišel a jen si sedl. Jako tehdy ona. Mlčky. Opravdově. Vedle mě.