Jsou dny, kdy mě všechno drtí. Příliš mnoho slov, příliš mnoho pohledů, příliš mnoho věcí, co je potřeba udělat. Každý zvuk je ostrý, každý požadavek těžký. A přitom zároveň necítím nic. Prázdno. Nechuť. Únavu, která neleží v těle, ale někde hluboko za očima.

Když je všechno moc, začne to být málo. Jako bych byl zahlcen a vyprázdněn zároveň. Nepotřebuju ticho, potřebuju zmizet. Ne odpočívat, ale nevnímat. Odpojit se. Neexistovat.

A přesto to navenek vypadá normálně. Odpovídám na zprávy. Jsem zdvořilý. Splním, co mám. Možná si i někteří myslí, že mám dobrou náladu. Jenže to není radost. Je to autopilot. Režim přežití.

Občas si sám připadám jako špatně napsaný algoritmus. Funguje. Vykonává úkoly. Ale nikdo netuší, co se v něm děje, když se zastaví. Protože já se nezastavuju. A právě to je ten problém.

Zvenčí totiž všechno běží. Pracuju. Mluvím. Vtipkuju. Zvládám. Jenže uvnitř se mi drolí svět na malé tiché kusy. Cítím to ve chvílích, kdy zhasnu světlo. Kdy telefon konečně zmlkne. Kdy mi nikdo neříká, co mám dělat, a já zjistím, že to sám nevím.

V hlavě mi běží stovky oken, jako by mi mozek nikdy nezavřel prohlížeč. Každá myšlenka se tváří jako urgentní. A přitom žádná z nich není dost silná, aby mě probudila. Jen mě vysává.

A pak je tu ten zvláštní pocit viny. Protože co si vlastně stěžuju. Mám kde bydlet. Mám co jíst. Mám práci. Nejsem na tom tak zle. Jenže právě tahle slova jsou často největší past. Protože dělají z bolesti něco nepatřičného. Neviditelného. Nepovoleného.

Připadám si přeplněný a přitom mi chybí i to nejzákladnější. Klid. Ticho. Smysl. Pocit, že to, co dělám, má nějaký tvar.

Někdy mě přepadne otázka, kterou se bojím doříct nahlas. Žiju vůbec svůj život. Nebo jen plním zadání, které jsem nikdy nepodepsal.

Dělám to, co se má. To, co se čeká. To, co jsem si myslel, že mi přinese klid. Ale místo klidu přichází jen další seznam. Další povinnost. Další den, který uteče tak tiše, že po sobě nezanechá žádnou stopu. A já si večer sednu a nejsem si jistý, jestli jsem tam vůbec byl.

Nejde o tragédii. Nejsem na dně. Jen se ztrácím v přetlaku. A v tom ztrácení začínám zapomínat, co je důležité. Přestávám vnímat barvy. Hudba mě nedojímá. Dotek nic neznamená. A smích je spíš způsob, jak nemlčet.

Tohle jsou ty chvíle, kdy bych si nejradši zalil hlavu betonem. Utlumit myšlenky. Nechat svět běžet beze mě. Ale nechci to navždy. Jen na chvíli. Jen na chvilku, kdy nebudu muset být ten, kdo všechno zvládá.

A právě tehdy si připomenu, že když je všechno moc a přesto málo, není to moje slabost. Je to důsledek. Dlouhodobý efekt žití ve světě, kde se cení výkon víc než ticho. Kde je nutné být pořád zapnutý. Kde zastavení působí podezřele.

Dnes už nebojuju tolik jako dřív. Nesnažím se být pořád silný. Občas jen sedím a dýchám. A to je všechno, co zvládnu. A víš co. Ono to někdy stačí.

Nepotřebuju najít smysl hned. Nemusím se nutit být vděčný, když necítím nic. Někdy prostě jen jsem. V tom přetlaku. V tom prázdnu. V obojím najednou.

Začal jsem si víc všímat těch malých okamžiků. Vzduchu, co mi jde do plic. Západu slunce, který mě na chvíli vytrhne z myšlenek. Věty od kamaráda, která mi zůstane v hlavě dýl než všechny maily za celý týden.

Neříkám, že to změní svět. Ani že se zítra vzbudím plný energie. Jen už se na sebe nezlobím, když necítím to, co bych měl. Když je mi všechno moc a přesto málo.

Protože i to je život. I v tom je přítomnost. A někdy je největší síla právě v tom, že si to přiznáme. Že neutečeme. Že zůstaneme. I když nic necítíme. I když je všechno příliš.

I když není co říct.