Ahoj, následující příběh není můj. Nemám možnost do něj zasahovat, je to příběh v rodině. Tak nevím, jestli to vůbec někomu může pomoci. Možná to sem vůbec nepatří a nikomu to nic nedá. 

Ve zkratce, je to příběh dospívající dívky, říkejme ji třeba Magda. Diagnostikovali ji hraniční poruchu osobnosti. Navíc má jinou sexuální orientaci. Vídala jsem ji ve věku školní docházky a neřekla bych, že by se nějak lišila od ostatních děvčat. Každý byl v pubertě nějaký, typicky urážlivý, drzý, trochu nezodpovědný. Já jsem taky bývala taková. Často jsem se cítila ublížená, dotčená, smutná, naštvaná, spoustu věcí si představovala jinak, než ve skutečnosti jsou. Magda mi přišla stejná a tím pádem normální. Ale veliký rozdíl mezi mnou a ji podle mě tkví v tom, že ona většinu času trávila na sociálních sítích. A to si myslím, že by spouštěč toho všeho šíleného kolotoče, který se kolem ní stále roztáčí. 

Ač nějaké predispozice asi měla. Rodiče v některých věcech nebyli nijak chápaví ani empatičtí. Posílali ji od 1. třídy na skoro měsíční tábory a ona tam nikdy nechtěla. Otec si vždycky přál kluka, takže ji vybíral koníčky klučičí. A stříhal ji nakrátko. Dostala se na vysněnou střední školu. Ale pak muselo přijít něco, co ji zlomilo. Osobně si myslím, že to byl celkový tlak na výkon. Spoustu nových úkolů ve škole, které vyžadovaly čas a zapálení pro věc. Neměla žádné záliby. Vymanila se z vlivu rodičů, přestala dělat činnosti, které ji „nalajnovali“ a najednou nebylo nic. Tedy spíš bylo hodně volného času, tráveného bez cíle. Tráveného na sociálních sítích. Probdělé noci. Změna vizáže. Nápadně divné chování, touha být jedinečná, originální, být jiná než jako ji rodiče chtěli mít. 

Chytla se party. Začala kouřit, pít, sem tam něco nelegálního. Vyhodili ji ze školy. Tehdy bylo doma dusno. Válčila s rodiči. Pak začala válčit i sama se sebou. Alkohol, drogy, sebepoškozování, bolest ji působila radostné odreagování, šílený make-up, oblečení i účesy – povstání proti normálnímu světu – hodiny strávené do nocí na sociálních sítích – hospitalizace – léky, antidepresiva – terapie. A pak vyplavala na povrch nejen diagnóza, ale i jiná sexuální orientace. 

Jako rodina se tváří spořádaně a šťastně, ale je to přetvářka. A v okolí už jim to ani nikdo nevěří. Magdu tohle všechno dusí. Léky sice zabírají, na terapie z donucení chodí. Ale má strašně výkyvy. Potkat ji na ulici, člověk se až zděsí. Vypadá jako postava z japonských anime. A má to „dovoleno“ od rodičů, nebo spíš je jí to v rámci léčby tolerováno. Je dospělá, ale stejně ji rodiče hlídají na každém kroku. Nebo si to alespoň myslí. Po vyřčení diagnózy se za ní začala schovávat. Svět je špatný a ona je nemocná. Nemůže tedy za nic špatného, co se ji v životě stalo. Takhle to alespoň vidí ona. Je pyšná na to, že má diagnózu, že okolo ní musí všichni chodit po špičkách. Využívá toho. Je to pro ní jednodušší než pracovat se sebou, na svých emocích a pocitech. Možná ji to teď pomůže a schovaná za diagnózu svoje nálady a pocity zvládá líp. Ale nemyslím si, že je to dobrý životní směr. Na odražení se ode dna dobré, ale když nebude chtít pracovat na sobě ona sama, budoucnost asi nebude dobrá. 

Možná ji chybí pochopení a přijetí od nejbližší rodiny, protože se musí stále tvářit jako někdo jiný. Možná to rodiče berou jako svoje selhání a svoji „ostudu“, kterou nechtějí nechat vyplout na povrch. Magda k svým nejbližším nemá důvěru. Nemá nikoho, o koho by se opřela bez toho, že by musela předstírat nějakou „normálnost“. Tedy myslí si, že má – svoji družku, partnerku, partu. Ale to asi není ta podpora, kterou by potřebovala. Možná by stačila nějaká pevná, ale přesto laskavá hranice. Hranice, která nesoudí, ale ukazuje směr.