Říká se, že nejtěžší je si o pomoct požádat. Ať už mluvíme o depresích, poruchách příjmu potravy nebo závislostech.  Proč? Protože nemoc vás nutí věřit, že nejste nemocný dost. Nemáte zas tak nízkou váhu, nejste závislí tak dlouho, nemáte natolik poničené tělo, pořád se přece dokážete zvednout z postele. Proto může být těžké ozvat se o pomoc. Ale ty největší zakolísání se z podobných důvodů objeví později, okamžik předtím, než se „zaléčení“ objevíte u psychoterapeuta, nebo než dívka s anorexií vejde do ordinace na kontrolu váhy. Zakolísání a touha po drobném relapsu, nenápadné zesílení příznaků, přestože se člověk chce ze svého stavu dostat. Proč? Protože není pro léčbu nemocný dost. Protože můžete mít strach z toho, že vám konečně může být dobře. 

     U duševních potíží klademe jako společnost poslední dobou velký důraz na prevenci, zachycení hned prvních příznaků, často právě abychom se dokázali vyhnout hospitalizaci. V psychiatrických nemocnicích vás akutně přijmou hlavně v případě, kdy svým chováním ohrožujete svůj život nebo životy ostatních. Najít mezi těmito dvěma póly tu správnou hranici ovšem bývá leckdy oříšek. Ptáte se, jak na vás lidé budou reagovat, když se jim se svými potížemi svěříte, proto čekáte. Taky by to vlastně nemuselo být nic. Obzvláště se podobné myšlenky mohou objevovat, když už jste stabilizovaní a máte podezření na začínající relaps.

     Je dobře, když léčba zdárně pokračuje, když už psychoterapii nebudete potřebovat. A s tím se objevuje domněnka, že brzy bude moci zase stát čistě na vlastních nohou a na vše třeba zapomenout. Rodina by mohla zapomenout. Proto se jedním z malých strachů v průběhu léčby stává domnělé odepření pomoci. Někdy se rodina semkne teprve kvůli nemoci jednoho z nich, aby vytvořila prostředí pro jeho uzdravení. Symptomy se tedy potom mohou stát vykoupením pro rodinný klid, který se ale nemůže rozpadnout i po tom, co je vybojováno. Jinak je pro nemoc snadnější se znovu vrátit. Bez projevů zároveň najednou řešíte, jestli vám budou i poté vaše potíže věřit. Chvíli trvá, než si na to jeden zvykne. Je to v pořádku. Můžete se vždy pro pomoc vrátit.

     Samotná psychoterapie a proces uzdravování bývá běh na delší trať, také potíže se předtím nějakou dobu rozvíjejí, vpíjí se do našeho prožívání, chování a ovlivňují po nějakou dobu náš pohled na svět. Většinou současně slouží jako taková „opěrná berlička.“ Mohou vás donutit zapomenout na vaše jiné složky osobnosti, můžete mít pocit, že mimo trauma, závislosti a poruchy příjmu potravy z vás nic nezbylo. Můžete ztratit důvěru v sama sebe. Můžete se při blížení ke konci léčby bát, že do svého sebedestruktivního chování spadnete znovu. To je v pořádku. Jenom se nesmíte tím strachem ovlivnit natolik, že si potřebujete svůj stav dokazovat znovu. Další hladovkou, dalšími řeznými ranami. Nenechte svůj strach se vám vepsat do těla, ani svou nemoc nahradit celou vaši osobnost. Byla by to škoda. 

Autor: Anna Ž.