V samém základě disociace stojí slovo rozštěpení. Pod disociací rozumíme širokou škálu stavů, ale u těch vážnějších se disociace téměř vždy váže s prožitkem, který hlava nezvládla zpracovat. Teorie strukturální disociace pracuje s tezí, že hlava dokáže reakci na trauma oddělit nejen od prožívání, ale i vědomé složky osobnosti.
Disociace
Než se dostanu k samotné strukturální disociaci, bylo by fajn uvést, co disociace ovlivňuje a co přesně si z osobnosti „ukousne.“ Disociativní poruchy spojují výpadky paměti, amnézie, pocit odštěpení od reality a vzdálení se od reality (derealizace) nebo oddělení od sebe samotného, vlastních emocí, pocit, že to nejsem já (depersonalizace). Hlava se snaží zpracovat přetlak a nějak ho srovnat s tím, co cítíte, co byste měli cítit, co chcete. Zabránit přetížení. Častými projevy bývají i psychosomatické potíže, kdy se nepocítěné emoce projeví fyzickými potížemi, nebo neschopnost ovládat jednotlivé části těla – ztráta motoriky, potíže s mluvením. A co se přidává? Oddělené emoce se mohou projevit hlasy, halucinacemi, flashbacky, jak se jednotlivé části osobnosti pokoušejí komunikovat, nejedná se o psychózu jako např. u schizofrenie.
Pandořina skřínka
Zatímco disociace přijde a odejde a vy znovu víte, že jste to vy, u disociativních poruch dochází k narušení sounáležitosti se sebou samým, zmatené identitě. V historii pacientů s disociativními poruchami se obvykle objevuje trauma v raném dětství, kdy se vědomí rozhodne odsunout nestravitelnou emoční část a část, která musí pokračovat v každodenním životě. Části nebo složky osobnosti tak můžeme rozdělit na EP (emotional part of personality) a ANP (apparently normal part of personality). Emoční složka osobnosti je nositelkou traumatu, emocí s ním souvisejícím a snaží se, aby se to nestalo znovu. Nedokáže si ale představit jinou skutečnost, než ve které vznikla.
ANP naopak zajišťuje fungování v běžném životě. Okolí tak nemusí poznat vůbec nic, stejně jako části uvnitř, rozdělené mezerami v paměti. Podle toho, kolik jich v sobě člověk má a nakolik jsou odděleny, se strukturální disociace rozděluje na tři stupně:
- PRIMÁRNÍ DISOCIACE
- – Může sem spadat PTSD, i když se může jednat o více traumatických událostí, jsou si všechny podobné, proto zůstávají podobná přesvědčení a obvykle jedna EP a ANP,
- EP spíše nese tu jednu vzpomínku, proto není tak komplikovaná (nepamatuji si, že se to stalo mě, ale vím, že jsem to já a tohle jsou moje vzpomínky, i když tak nejsou cítit)
- SEKUNDÁRNÍ DISOCIACE
- Jedna ANP, ale více EP – více traumatických zkušeností, které se liší povahou i složitostí (je jednodušší nabalovat si traumata na sebe)
- Komplexní PTSD, často se vyskytuje u hraniční poruchy osobnosti s amnézií traumatu, částečná disociativní porucha identity (P- DID)
- ANP bývá jediná, která řídí běžný život, ale EP ji hodně ovlivňují v podobě náhlých emocí a často protikladných potřeb – zmatek, frustrace
- ( vím, že jsem to já, vím, že to musím cítit já, ale nechápu, proč se tak cítím, ty emoce nejsou mé, jsem složen z více částí. Něco potřebuji, ale nevím, co a zároveň se toho bojím, mohlo by mě to zradit)
- Jednotlivé části se mohou překrývat a být si vědomi ostatních, nedochází k úplným výpadkům paměti, EP spíše připomínají spektra emocí, nálad, názorů a přesvědčení s nimi spojenými
- TERCIÁLNÍ DISOCIACE
- Úplné rozdělení na více částí – alter
- Altery jsou osobnosti sami za sebe, mohou mít vlastní ANP a EP, disociativní porucha identity (DID)
- Části jsou plně rozvinuté, mají vlastní názory, jiné chování, okruh nálad, mohou se lišit i věkem, pohlavím, ale i schopnostmi
- Altery si mohou být vědomi ostatních, ale k tomu obvykle dochází až v terapii, předtím si pamatují pouze „vlastní část života“ – úplné výpadky paměti
Snaha o sjednocení, terapie
Model strukturální disociace umožňuje psychologům určit, kde se jejich pacient nachází a s čím vlastně pracují. Zatímco totiž opatrné mapování částí osobnosti člověka s DID pomůže a otevře více možností komunikace mezi částmi a pochopení, člověku bez DID může spíše uškodit. Cílem terapie bývá tzv. integrace, sjednocení, kdy se počet alter sníží, nebo splynou v jednoho, jak to systému více vyhovuje. Důležité je, aby komunikace mezi altery probíhala v klidu a nebyly narušeny vztahy, práce, nedocházelo k sebepoškozování či člověk nesklouzl k závislostem. Aby se člověk dokázal jako systém naučit zmírnit vnitřní rozpory. U systémů je také jedním z hlavních znaků, jaké mezi sebou altery mají vztahy, jak na sebe navazují. Často se mezi sebou ze začátku hůře snáší, opovrhují.
Hlavní potíží u DID tedy bývá ji rozpoznat kvůli výpadkům paměti, kdy si každý alter pamatuje většinou pouze sebe, stejně jako v mlze zůstává trauma. Proto se také často zaměňuje s hraniční poruchou osobnosti, obě dvě diagnózy jsou spojeny nejasnou identitou a zmatkem. Zatímco ale lidé s HPO mívají nestabilní pocit identity, rozervaní na dvě poloviny a s pocitem prázdnoty, obě strany řeší stejné téma a nejsou odděleny se paměťovou bariérou. Strukturálně disociovaná identita je složená z fragmentů, které si nesou jiná témata, jiné otázky, na první pohled těžko spojitelná.
Zdroje
- ENGLIŠOVÁ, Klára. Život a prožívání alterujících identit jedince s disociativní poruchou osobnosti. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2024.
- VOJTOVÁ, Hana. Trauma a disociace. Praha: Portál, 2023. ISBN 978-80-262-2013-8.
Napsat komentář