1. Úvodní část Jsem Katka, mám 35 let a žiji život, který byl od dětství plný výzev. Mám ráda hudbu, tanec a malé radosti, které přinášejí úsměv nejen mně, ale i lidem kolem mě. V současnosti se věnuji péči o sebe, své blízké a osobnímu rozvoji. 2. Diagnóza a symptomy Trpím depresí, úzkostnou poruchou a
Sebevražda je záludná, protože samotnému aktu sice předcházejí určitá znamením, ale ta ne vždy dokážeme rozšifrovat. Ani si nedokážeme představit, proč by se dotyčný měl pokusit vše takto vyřešit. Přesto překvapivě jako společnost máme určité pochopení pro podobné skutky, když si dokážeme najít „racionální“ důvod. Špatná životní situace, dluhy, fyzická bolest, smrt blízkého, vysoký věk.
Mánie mě vynesla vysoko, až jsem si myslel, že jsem konečně našel sám sebe. Jenže po každém výstupu přišel propad. Ne vždy do deprese. Častěji do zvláštní prázdnoty, kterou ostatní nazývají normál. Ale pro mě je to ticho po bouři těžší než cokoliv jiného. Když přišla moje první mánie, netušil jsem, co se děje. Cítil
Když jsme stabilní, žijeme úplně normálně. Pracujeme, tvoříme, bavíme se. Ale jakmile přijde epizoda, všechno dobré se smaže. Proč má jedna ataka větší váhu než roky, kdy fungujeme jako každý jiný? Když mi je dobře, jsem úplně obyčejný člověk. Ráno vstanu, dám si kávu, jedu do práce, kde řeším úkoly, tlak, komunikaci s kolegy. Po
Říká se, že nejtěžší je si o pomoct požádat. Ať už mluvíme o depresích, poruchách příjmu potravy nebo závislostech. Proč? Protože nemoc vás nutí věřit, že nejste nemocný dost. Nemáte zas tak nízkou váhu, nejste závislí tak dlouho, nemáte natolik poničené tělo, pořád se přece dokážete zvednout z postele. Proto může být těžké ozvat se o pomoc.
V maniích jsem měl pocit, že vím všechno. Že chápu svět do posledního detailu, že jsem o krok napřed před všemi ostatními. Myslel jsem si, že mě nic nezastaví, že zvládnu cokoliv. Měl jsem v sobě tolik energie, že bych ji mohl rozlévat po ostatních. A taky jsem to dělal. Přesvědčoval jsem, vedl, mluvil, rozdával
Nezlob se, když zareaguju podrážděně. Když na tebe vyjedu kvůli maličkosti. Když si držím odstup. Když ti neodpovídám. Když zavřu oči ve chvíli, kdy čekáš reakci. Není to nevděk. Ani arogance. Ani lenost. Je to obrana. Učím se to rozpoznávat. Ty momenty, kdy se mi v těle spustí něco starého. Někdy ani nevím co. Jen
Někdy už nemám sílu nic vysvětlovat. Sedím v křesle, ruce složené v klíně, myšlenky těžké jako olovo. Všechno se ve mně zpomalilo. A přitom jsem ráno vstal, udělal si čaj, dokonce jsem napsal jeden pracovní e-mail. Ale tělo i hlava odmítly pokračovat. Nejde o smutek. Není to úzkost. Není to žádná dramatická propast, která by
